skip to main |
skip to sidebar
Jedno sobotní ráno jsme dostaly pozvání od Dr. Karolíny Adam, že se její manžel s nejmladším synem chystají do Brazos Bend State Park na výlet, pozorovat aligátory a jestli nechceme jet s nimi. Tak jsme vyrazily.
Státní park, který je jen kousek od Houstonu, leží v původním ohbí řeky Brazos, kdy část ramen řeky a meandrů dala kdysi dávno vznik podkovovitým i jinak tvarovaným jezírkům. V celém parku je v současné době přes 300 aligátorů (počet je jen odhad, aligároři se počítají "ručně" - tedy spíše "od oka", protože dobrovolní správci a průvodci v parku 1x ročně vyrážejí na lodičkách po spletitých jezírkách a počítají aligátory, které vidí).
Neznalý evropan očekává, že narazí na aligátora asi jako na divoké prase v lese u babičky :-), ale tento předpoklad je zcela mylný. Ve slunečný den se aligároři vyvalují na sluníčku a vylézají z vody. Až na to, že přímo kolem té vody vedou cestičky pro pěší turisty. Na těchto cestičkách jsou značky, jaká bezpečná vzdálenost od aligátora se má dodržovat. Až na to, že aligátoři číst neumí. Takže se vyvalují na sluníčku přímo na cestě, pokud možno tlamou k cestičče, tudíž člověk má pak pocit, že asi brzy obětuje jednu dolní končetinu. Rady typu - před aligátorem se prchá zig-zag - nebo - aligátor umí běžet rychlostí až 35 milí/hodinu... nabývají v dané situaci na důležitosti.
Naštěstí všichni aligátoři vypadali dobře vykrmení (chudinky nerozvážné kachničky mírumilovně plovoucí na hladině...) a tudíž je turisti coby svačinka nelákali.
Je to sen každého aspoň trochu bláznivého hematopatologa nebo lymfomaniaka dostat se do některého z vyhlášených HemePath pracovišť. Pokud to není u některého z Bohů, kteří sepsali Bibli - WHO klasifikaci hematopatologických chorob ( a novým vydáním se nám snaží zrušit pečlivě naučené jednotky..), tak myslím, že MDACC se řadí na jedno z dalších míst, kam je dobré se podívat. Je to taková továrna na lymfomy. S ročním počtem přes 70 000 vnitřních případů a konzultací je to docela nášup. Pokusila jsem se oběhnout většinu provozů. Bone marrows a leukémie byly noční můra, vzhledem k tomu, že se tady dělá diagnóza z nátěrů, což v Praze neodečítám...takže všechny morfo změny na buňkách při max. zvětšení s imerzním olejem a už to jelo - dysplastické - ano/ne, jaké změny vidíte, nemá tahle buňka nějak málo/moc/divnejch granul? A co je to faggot cell? A co ty prekurzory erytrocytů? Má to být v periferní krvi???? A tak. Občas jsem si připadala jak malé děcko, které do školy nedoneslo domácí úkol...
Lymfomová sekce už byla lepší (co se týče znalostí), ale zase se tu točí případy, které člověk uvidí jednou za život...takže stejně sedí nad tunou knih a řeší, jestli je to to, co si myslí nebo ne... Co se týče organizace konzultací, díky za propracované vztahy u nás - kdy konzultace dorazí i s blokem a skly. Tady občas dorazí 20 stránek reportů a 1 hematoxylin a "udělejte nám diagnózu, když jste tak dobří" ... Velkou posilou je tu průtoková cytometrie (oprava - mají 5 cytometrů). Protéká se všechno, kdyby to šlo, tak i kafe k snídani. Dokáží tu nalepit protilátky téměř na jakékoliv antigeny, ale musím zkonstatovat, že naše laborka nezaostává :-)
Každý rok před Rodeem se skupiny kovbojů a nadšenců do jízdy na koních setkávají, aby podnikli takzvanou Trail Ride. Vyrážejí z různých vzdáleností (někdy i z různých států) a jedou na koních a s povozy po polních a farmářských cestách směrem k Houstonu. Vezou si s sebou vše potřebné pro koně i pro sebe. Každý den spí u někoho, kdo dobrovolně poskytne svůj ranč nebo aspoň kus pozemku.
Rodeo v Houstonu je největší ve Státech a druhé nejdůležitější - sbírají se v něm body pro mistrovství v kovbojských disciplínách - v jízdě na býkovi, koni, chytání do lasa aj. (mistrovství pak vrcholí na rodeu v Calgary). Je to prostě obrovská akce... Tím pádem klade na kovboje mířící do města velké nároky co se týče mediální připravenosti a image - pouze povolený typ oblečení, vybavení, povozy s dřevěnými a ne gumovými koly, povolená hudba, žádný alkohol... Ne každý se chce přizpůsobovat...
A tak vznikají skupinky, které ani do Houstonu nedojedou, ale zato si to užijí. A s jednou takovou skupinkou (kolem 100 lidí) jsme se vydali na cestu (oni na koních a s povozy, my autem)... Trasu, kterou jsme předtím projeli a občas se ztratili (viz poslední zápis), jsme už měli zmapovanou a vybrali jsme úsek s nejrozmanitější krajinou. Vybavili jsme se fotoaparáty s nejlepšími objektivy :-) a dostatečně velkými paměťovými kartami (4gb) a vyrazili v 5 ráno pronásledovat kovboje a východ slunce. Kovboje jsme našli, slunce na nás nepočkalo a vyšlo asi tak 20 mil předtím, než jsme dorazili na ranč... I tak jsme stihli snídající kovboje a dali si s nimi "morning taco" a řádné kovbojské kafe v kelímku na velkou kolu :-)
Denní trasa čítající cca 13 mil probíhala v příjemném tempu koňské chůze a tak byl čas na lenošení na sluníčku a čekání na kovboje, až se vynoří v zatáčče.
K místním atributům patří až neuvěřitelná přátelskost a otevřenost, takže jsme si po chvíli vysloužili několik pozvání na svezení povozem a pivo. Vzhledem k tomu, že do rána zvládlo mrznout, pro jistotu jsme se rozhodli zůstat v teple auta a pouze zastavovat na zajímavých místech a ofocovat víc a víc rozveselené účastníky jízdy. Že je svět malý jsme se přesvědčili na jedné zastávce, člověk si v klidu používá češtinu a nečeká, že mu někdo poklepe na rameno a řekne - "já vám rozumím, moje babička byla z Čech a vyrostla v místní texaské Praze..." - bodrá usměvavá paní pak s nadšením povídala a povídala...že je to skvělé zase slyšet češtinu... a opět nás zvala na pivo :-) Zakončení celé cesty na dalším ranči završilo čerstvé BBQ z pojízdné jídelny s vydatnou porcí fazolí a brambor.
Rodeo parade, která pak následovala ve městě (a které se tato skupina právě kvůli všem regulím nezůčastnila), působila trochu uměle. Všechny projiždějící skupiny delegátů a organizátorů rodea, sponzorů i všichni trailRiders byli vyžehlení, krásní a úžasní...jakoby ani nepřijeli z daleka a jen za rohem nasedli na koně a projeli Downtownem...Jen takový koncentrát toho, co se opravdu děje po cestě...
Zvoní mi telefon... Lubo - slovenský dobrodinec... "Tak co, jedeš?"
"...kam?" ptám se a rychle zapínám internet s vědomím, že jsem si zaručeně něco nepřečetla zavčasu..."Projet si trasu, kudy pojedou cowboys do města před Rodeem, takzvané Trail Ride"..."aby člověk věděl, kde se vyplatí fotit a kde ne..."Duše fotografa samozřejmě nemohla odpovědět jinak, než: "Jedu!"
Předzastávka - Huntsville - socha Sama Houstona - taková místní atrakce, uprostřed dálnice se najednou v dálce vynoří obrovská (67 stop vysoká) bílá socha ležérně nakročeného pána s jednou rukou v kapse... (impozantní i když trochu děsivá je prý hlavně v noci, nasvícená...)
Madisonville, 90 mil od města, miniměstěčko, startovací pozice. Kovbojové nikde (až příští týden). U silnice stojí malý krámek. Poutač hlásí, že tu podporující místní farmáře. Pepř je za 50 centů/libru. Po silnici projedou tak 4 auta za hodinu. Nic jsme nekoupili...
Vyrážíme podle mapky vytištěné z netu, ze stránek jedné kovbojské rodiny, která organizuje tuto TrailRide. Mapka se vyznačuje krátkými úseky různě zatáčejících silnic, které někdo evidentně kreslil v programu Paint. U každé silnice je její číslo. Zatím nelze určit, jestli má tahle mapka nějaké měřítko. Bohužel mapa Texasu, kterou máme s sebou, sice měřítko má, ale vzdálenost 90 mil, které máme urazit, představuje na téhle mapě asi 5 cm... Ještě že máme jeden chytrý mobil s GPSkou...
Odbočujeme na jednu z prvních county road a začíná to být patříčný offroad. Štěrk, písek, výmoly...jedeme úzkými cestami v lese... GPSka na mobilu se tváří, že některé "silnice" se jmenují úplně jinak a občas jí dochází signál... Vyrážíme do země nikoho. Tvářím se, že dělám navigátora, ale zkombinovat kreslený plánek, o kterém už víme, že měřítko opravdu nemá, s příliš obecnou mapou a zmatenou GPSkou, je dost náročné. Někde mezi vesnicí Cotton a Bedias naviguji zcela suveréně doleva, aniž bych se koukala z okna ven - jaké překvapení, když se odpoutám od GPSky - venku je zcela zarostlá "pseudo"cesta, napůl zatopená vodou... GPSce došly mapy a signál... jsme někde...? ale kde?...vyhazuju telefon z okna a začínám se koukat ven...
Dostáváme se konečně ven z lesa. Přijíždíme do další "no-name" vesnice. Opět tu mají obchůdek, stoletou reklamu na cigarety a kočku. Nikde nikdo. Doufáme v to, že se někde napojíme na silnici, která bude v našem plánku a pokračujeme dál. Asi po další půlhodině cesty se nám podařilo vrátit na trasu. Hurááá. Pokračujeme, fotíme, zastavujeme kvůli mrtvým stromům a živým býkům. Majitel jednoho mrtvého stromu na mě málem poslal velmi živé psy...hm...tak radši popojedem.
Poslední etapu už si frčíme po širokých cestách mezi ranči, občas místo vrat na ranč vidíme vrata na hřbitov...hm? Nevadí. Taky pěkný.
Po pěti hodinách dorážíme do Houstonu hladoví, ale plní texaského vzduchu, pylu, prachu :-) s foťákem plných fotek, zatím bez kovbojů, ale to nevadí...
Perfect day...
www.youtube.com/watch?v=d8OfKdOFR_c
Tak jsme vstoupili do roku Krysy... Místní čínská komunita to před 2 týdny patřičně oslavila, i když to místy připomínalo spíše 50. léta a bylo to velmi "made in China" umělohmotné. Od balónkové výzdoby, přes kostýmy tančících dětí až po dárky v tombole. Ale i tak si to všichni patřičně užívali. Venku se smažili kantonské závitky, vedle někdo agitoval za lidská práva a o kus dál měli stánek republikánští zástupci. Oslavy jsme završili návštěvou vietnamské restaurace. Takové typické texaské dopoledne :-)
Abych načerpala správnou americkou rozmanitost, vydala jsem se do Downtown s foťákem... No, v sobotu po poledni to asi nebyl úplně nejlepší nápad. Vzhledem k tomu, že jsem na ulici byla asi jediná non-homeless a budila jsme i s foťákem patřičnou pozornost. Bez ohledu na snahu se pohybovat po hlavních ulicích mi začlo být dost brzo nepříjemno. Naštěstí mě vysvobodil John Stavinoha telefonátem a pozvánkou na odpolední performance jedné houstonské zpěvačky v obchodě CactusRecords, kde v rámci akce čepovali pivo, lidi popíjeli, poslouchali a užívali si...
Po koncertu jsem se potkala s Yael, se kterou jsme se rozhodly chvíli posedět venku na trávníku před domem dr. Klímy, který jsme v té době hlídaly s mojí spolustážistkou. Uvařily jsme si kafíčko, poslechly si CDčko, které jsem po koncertě zakoupila a zjistily jsme, že potřebujeme ještě slyšet nějakou další hudbu naživo a rozhodly se vyrazit večer do místního klubu Mucky Duck. Tam večer koncertovala další místní kytaristka, jejíž publikum sestávalo z 90% z G&L komunity. Yael to označila za nejlepší "observer's experience" za celý předcházející týden... :-)
V Texasu se člověk nenudí...
