HOUSTON DUCK NEWS

Překroč si svého aligátora

2008-03-13T08:58:00.000-07:00

Jedno sobotní ráno jsme dostaly pozvání od Dr. Karolíny Adam, že se její manžel s nejmladším synem chystají do Brazos Bend State Park na výlet, pozorovat aligátory a jestli nechceme jet s nimi. Tak jsme vyrazily.
Státní park, který je jen kousek od Houstonu, leží v původním ohbí řeky Brazos, kdy část ramen řeky a meandrů dala kdysi dávno vznik podkovovitým i jinak tvarovaným jezírkům. V celém parku je v současné době přes 300 aligátorů (počet je jen odhad, aligároři se počítají "ručně" - tedy spíše "od oka", protože dobrovolní správci a průvodci v parku 1x ročně vyrážejí na lodičkách po spletitých jezírkách a počítají aligátory, které vidí).
Neznalý evropan očekává, že narazí na aligátora asi jako na divoké prase v lese u babičky :-), ale tento předpoklad je zcela mylný. Ve slunečný den se aligároři vyvalují na sluníčku a vylézají z vody. Až na to, že přímo kolem té vody vedou cestičky pro pěší turisty. Na těchto cestičkách jsou značky, jaká bezpečná vzdálenost od aligátora se má dodržovat. Až na to, že aligátoři číst neumí. Takže se vyvalují na sluníčku přímo na cestě, pokud možno tlamou k cestičče, tudíž člověk má pak pocit, že asi brzy obětuje jednu dolní končetinu. Rady typu - před aligátorem se prchá zig-zag - nebo - aligátor umí běžet rychlostí až 35 milí/hodinu... nabývají v dané situaci na důležitosti.
Naštěstí všichni aligátoři vypadali dobře vykrmení (chudinky nerozvážné kachničky mírumilovně plovoucí na hladině...) a tudíž je turisti coby svačinka nelákali.

MD Anderson Cancer Center - továrna na sny

2008-03-13T07:43:00.000-07:00

Je to sen každého aspoň trochu bláznivého hematopatologa nebo lymfomaniaka dostat se do některého z vyhlášených HemePath pracovišť. Pokud to není u některého z Bohů, kteří sepsali Bibli - WHO klasifikaci hematopatologických chorob ( a novým vydáním se nám snaží zrušit pečlivě naučené jednotky..), tak myslím, že MDACC se řadí na jedno z dalších míst, kam je dobré se podívat. Je to taková továrna na lymfomy. S ročním počtem přes 70 000 vnitřních případů a konzultací je to docela nášup. Pokusila jsem se oběhnout většinu provozů. Bone marrows a leukémie byly noční můra, vzhledem k tomu, že se tady dělá diagnóza z nátěrů, což v Praze neodečítám...takže všechny morfo změny na buňkách při max. zvětšení s imerzním olejem a už to jelo - dysplastické - ano/ne, jaké změny vidíte, nemá tahle buňka nějak málo/moc/divnejch granul? A co je to faggot cell? A co ty prekurzory erytrocytů? Má to být v periferní krvi???? A tak. Občas jsem si připadala jak malé děcko, které do školy nedoneslo domácí úkol...
Lymfomová sekce už byla lepší (co se týče znalostí), ale zase se tu točí případy, které člověk uvidí jednou za život...takže stejně sedí nad tunou knih a řeší, jestli je to to, co si myslí nebo ne... Co se týče organizace konzultací, díky za propracované vztahy u nás - kdy konzultace dorazí i s blokem a skly. Tady občas dorazí 20 stránek reportů a 1 hematoxylin a "udělejte nám diagnózu, když jste tak dobří" ... Velkou posilou je tu průtoková cytometrie (oprava - mají 5 cytometrů). Protéká se všechno, kdyby to šlo, tak i kafe k snídani. Dokáží tu nalepit protilátky téměř na jakékoliv antigeny, ale musím zkonstatovat, že naše laborka nezaostává :-)

Trail Riders on the way...

2008-03-12T17:42:00.000-07:00

Každý rok před Rodeem se skupiny kovbojů a nadšenců do jízdy na koních setkávají, aby podnikli takzvanou Trail Ride. Vyrážejí z různých vzdáleností (někdy i z různých států) a jedou na koních a s povozy po polních a farmářských cestách směrem k Houstonu. Vezou si s sebou vše potřebné pro koně i pro sebe. Každý den spí u někoho, kdo dobrovolně poskytne svůj ranč nebo aspoň kus pozemku.
Rodeo v Houstonu je největší ve Státech a druhé nejdůležitější - sbírají se v něm body pro mistrovství v kovbojských disciplínách - v jízdě na býkovi, koni, chytání do lasa aj. (mistrovství pak vrcholí na rodeu v Calgary). Je to prostě obrovská akce... Tím pádem klade na kovboje mířící do města velké nároky co se týče mediální připravenosti a image - pouze povolený typ oblečení, vybavení, povozy s dřevěnými a ne gumovými koly, povolená hudba, žádný alkohol... Ne každý se chce přizpůsobovat...
A tak vznikají skupinky, které ani do Houstonu nedojedou, ale zato si to užijí. A s jednou takovou skupinkou (kolem 100 lidí) jsme se vydali na cestu (oni na koních a s povozy, my autem)... Trasu, kterou jsme předtím projeli a občas se ztratili (viz poslední zápis), jsme už měli zmapovanou a vybrali jsme úsek s nejrozmanitější krajinou. Vybavili jsme se fotoaparáty s nejlepšími objektivy :-) a dostatečně velkými paměťovými kartami (4gb) a vyrazili v 5 ráno pronásledovat kovboje a východ slunce. Kovboje jsme našli, slunce na nás nepočkalo a vyšlo asi tak 20 mil předtím, než jsme dorazili na ranč... I tak jsme stihli snídající kovboje a dali si s nimi "morning taco" a řádné kovbojské kafe v kelímku na velkou kolu :-)
Denní trasa čítající cca 13 mil probíhala v příjemném tempu koňské chůze a tak byl čas na lenošení na sluníčku a čekání na kovboje, až se vynoří v zatáčče.
K místním atributům patří až neuvěřitelná přátelskost a otevřenost, takže jsme si po chvíli vysloužili několik pozvání na svezení povozem a pivo. Vzhledem k tomu, že do rána zvládlo mrznout, pro jistotu jsme se rozhodli zůstat v teple auta a pouze zastavovat na zajímavých místech a ofocovat víc a víc rozveselené účastníky jízdy. Že je svět malý jsme se přesvědčili na jedné zastávce, člověk si v klidu používá češtinu a nečeká, že mu někdo poklepe na rameno a řekne - "já vám rozumím, moje babička byla z Čech a vyrostla v místní texaské Praze..." - bodrá usměvavá paní pak s nadšením povídala a povídala...že je to skvělé zase slyšet češtinu... a opět nás zvala na pivo :-) Zakončení celé cesty na dalším ranči završilo čerstvé BBQ z pojízdné jídelny s vydatnou porcí fazolí a brambor.

Rodeo parade, která pak následovala ve městě (a které se tato skupina právě kvůli všem regulím nezůčastnila), působila trochu uměle. Všechny projiždějící skupiny delegátů a organizátorů rodea, sponzorů i všichni trailRiders byli vyžehlení, krásní a úžasní...jakoby ani nepřijeli z daleka a jen za rohem nasedli na koně a projeli Downtownem...Jen takový koncentrát toho, co se opravdu děje po cestě...

Perfect day aneb jak jsme se ztratili...

2008-02-19T20:33:00.001-08:00

Zvoní mi telefon... Lubo - slovenský dobrodinec... "Tak co, jedeš?"
"...kam?" ptám se a rychle zapínám internet s vědomím, že jsem si zaručeně něco nepřečetla zavčasu...
"Projet si trasu, kudy pojedou cowboys do města před Rodeem, takzvané Trail Ride"..."aby člověk věděl, kde se vyplatí fotit a kde ne..."
Duše fotografa samozřejmě nemohla odpovědět jinak, než: "Jedu!"

Předzastávka - Huntsville - socha Sama Houstona - taková místní atrakce, uprostřed dálnice se najednou v dálce vynoří obrovská (67 stop vysoká) bílá socha ležérně nakročeného pána s jednou rukou v kapse... (impozantní i když trochu děsivá je prý hlavně v noci, nasvícená...)
Madisonville, 90 mil od města, miniměstěčko, startovací pozice. Kovbojové nikde (až příští týden). U silnice stojí malý krámek. Poutač hlásí, že tu podporující místní farmáře. Pepř je za 50 centů/libru. Po silnici projedou tak 4 auta za hodinu. Nic jsme nekoupili...

Vyrážíme podle mapky vytištěné z netu, ze stránek jedné kovbojské rodiny, která organizuje tuto TrailRide. Mapka se vyznačuje krátkými úseky různě zatáčejících silnic, které někdo evidentně kreslil v programu Paint. U každé silnice je její číslo. Zatím nelze určit, jestli má tahle mapka nějaké měřítko. Bohužel mapa Texasu, kterou máme s sebou, sice měřítko má, ale vzdálenost 90 mil, které máme urazit, představuje na téhle mapě asi 5 cm... Ještě že máme jeden chytrý mobil s GPSkou...

Odbočujeme na jednu z prvních county road a začíná to být patříčný offroad. Štěrk, písek, výmoly...jedeme úzkými cestami v lese... GPSka na mobilu se tváří, že některé "silnice" se jmenují úplně jinak a občas jí dochází signál... Vyrážíme do země nikoho. Tvářím se, že dělám navigátora, ale zkombinovat kreslený plánek, o kterém už víme, že měřítko opravdu nemá, s příliš obecnou mapou a zmatenou GPSkou, je dost náročné. Někde mezi vesnicí Cotton a Bedias naviguji zcela suveréně doleva, aniž bych se koukala z okna ven - jaké překvapení, když se odpoutám od GPSky - venku je zcela zarostlá "pseudo"cesta, napůl zatopená vodou... GPSce došly mapy a signál... jsme někde...? ale kde?...vyhazuju telefon z okna a začínám se koukat ven...

Dostáváme se konečně ven z lesa. Přijíždíme do další "no-name" vesnice. Opět tu mají obchůdek, stoletou reklamu na cigarety a kočku. Nikde nikdo. Doufáme v to, že se někde napojíme na silnici, která bude v našem plánku a pokračujeme dál. Asi po další půlhodině cesty se nám podařilo vrátit na trasu. Hurááá. Pokračujeme, fotíme, zastavujeme kvůli mrtvým stromům a živým býkům. Majitel jednoho mrtvého stromu na mě málem poslal velmi živé psy...hm...tak radši popojedem.

Poslední etapu už si frčíme po širokých cestách mezi ranči, občas místo vrat na ranč vidíme vrata na hřbitov...hm? Nevadí. Taky pěkný.

Po pěti hodinách dorážíme do Houstonu hladoví, ale plní texaského vzduchu, pylu, prachu :-) s foťákem plných fotek, zatím bez kovbojů, ale to nevadí...

Perfect day...

www.youtube.com/watch?v=d8OfKdOFR_c

Saturday of Diversity

2008-02-19T15:56:00.000-08:00

Tak jsme vstoupili do roku Krysy... Místní čínská komunita to před 2 týdny patřičně oslavila, i když to místy připomínalo spíše 50. léta a bylo to velmi "made in China" umělohmotné. Od balónkové výzdoby, přes kostýmy tančících dětí až po dárky v tombole. Ale i tak si to všichni patřičně užívali. Venku se smažili kantonské závitky, vedle někdo agitoval za lidská práva a o kus dál měli stánek republikánští zástupci. Oslavy jsme završili návštěvou vietnamské restaurace. Takové typické texaské dopoledne :-)
Abych načerpala správnou americkou rozmanitost, vydala jsem se do Downtown s foťákem... No, v sobotu po poledni to asi nebyl úplně nejlepší nápad. Vzhledem k tomu, že jsem na ulici byla asi jediná non-homeless a budila jsme i s foťákem patřičnou pozornost. Bez ohledu na snahu se pohybovat po hlavních ulicích mi začlo být dost brzo nepříjemno. Naštěstí mě vysvobodil John Stavinoha telefonátem a pozvánkou na odpolední performance jedné houstonské zpěvačky v obchodě CactusRecords, kde v rámci akce čepovali pivo, lidi popíjeli, poslouchali a užívali si...
Po koncertu jsem se potkala s Yael, se kterou jsme se rozhodly chvíli posedět venku na trávníku před domem dr. Klímy, který jsme v té době hlídaly s mojí spolustážistkou. Uvařily jsme si kafíčko, poslechly si CDčko, které jsem po koncertě zakoupila a zjistily jsme, že potřebujeme ještě slyšet nějakou další hudbu naživo a rozhodly se vyrazit večer do místního klubu Mucky Duck. Tam večer koncertovala další místní kytaristka, jejíž publikum sestávalo z 90% z G&L komunity. Yael to označila za nejlepší "observer's experience" za celý předcházející týden... :-)
V Texasu se člověk nenudí...

No comment

2008-02-09T18:47:00.000-08:00

Quiz show

2008-02-08T16:21:00.000-08:00

Klinika: 61 let, muž, zvětšená axilární uzlina
Dg. primárního pracoviště: Metastatic spindle cell melanoma

IHC: S100+ vimentin+
CD21/CD23 a CD35 negat; CD68 scattered cells; LCA a B a T markery - scattered lymphocytes, spindle cells negat; HMB45, tyrosinasa, melanA - negat.; CD34 negat; CK coctail negat.

Dg:.....................................

Správné odpovědi zasílejte emailem :-)

Lednové zúčtování aneb aby bylo vidět, že se tu neflákám...

2008-02-08T06:04:00.000-08:00

Leden utekl jako voda a máme tu únor.
Tak můžu zrevidovat a zhodnotit stáž v St. Luke's - po počátečním rozkoukání, jak to tam chodí (včetně vymámení rozpisů seminářů a přednášek jednak pro University of Texas, tak i pro Methodist hospital a jiné...) jsem se mohla zapojit do "pozorování" provozu - začla jsem na přikrajovně a frozens, kde si člověk osvědčil, že jsou tady (někdy až přehnaně) pečliví, co se týče popisu a makroskopického zpracování. To samé platí ale i o histologické laborce, která tady běží na noční provoz a laborantky chodí do práce podle toho, kdy se vypne autotechnikon s různými materiály, aby mohly začít dělat bloky a krájet preparáty. Preparáty tady mají neskutečně pěkné, většinou je někdo zkontroluje před předáním lékařovi, zda tam nejsou přehyby, je to správně obarvené a tak. Lékař dostává preparáty z makra zpracovaného předchozí den, cca v 8:30 - a předpokládá se, že odpo bude mít dg - včetně imuna, které tady s deadline v 10:30 dělají na tzv. zkrácený proces a imuno je v 16:00 ready k odečtení.

Já jsem si den rozdělila na ranní konference - nejlepší byly Unknowns v Methodistu - na ty chodím v pondělí i teď. Pak jsem podle nálady šla buď na frozens nebo do "své" kanceláře prohlížet si slidy na mikroskop - kromě hemato jsem byla zásobena i běznými, ale zajímavými případy a hlavně jsem si řekla o výukovou sadu měkkotkáňových tumorů a trávila jsem odpoledne mezi vřetenitými, epiteloidními a hvězdicovitými buňkami :-)
Obědvat se tady dá na různých poledních konferencích - nejlepší jídlo mají na CityWideHeme Conference (bohužel jen 1x týdně), tématicky nejlepší ale většinou byli polední TumorBoards - plicní a melanoma group.
3x týdně nás pak odpoledne proháněl u multi-headu dr. Connelly, jehož slide conference byla značný brainstorming. Musím přiznat, že američtí rezidenti jsou nesnesitelně protivní s tím, jak dokáží vyjmenovat kritéria pro všechno a dif. dg. mají od A-Z (jak) z Rosaie, ale (!) občas se jim to v hlavičce nepropojí a nepoznají popisovanou jednotku, i když o ní zrovna mluví... :-)
Pozitiva tohoto pobytu - volnost pohybu, nepřeberné množství přednášek, vlastní mikroskop a počítač...
Negativa tohoto pobytu - občasná ignorace opakovaných žádostí o jakýkoliv případ ke shlédnutí...

První týden v MD Anderson Cancer Center byl pod opět pod heslem o co si člověk neřekne, to nemá, ale když si řekne, tak to má - takže už mám mikroskop (Dr. Manning ho ukradl z hematologické laboratoře), mám i heslo na počítač (drze jsem si o něj řekla místní administrativní slečně, která je velmi zmatená, ale ochotně plní různé požadavky). Místní lymfomaniačtí fellows jsou zvláštní sebranka - 3x "real" american, 2x china - american green card, 1x 6 měsíční fellow-visitor - china, 1x roční fellow Spain a Sameer (ale ne ten z Kobry 11). Dospělí hematopatologové (attendings) jsou tady taky dost namixovaní - Venezuela, Peru, China, Rusko... USA je v menšině :-)
Provoz je tu neskutečný - mají služby rozdělené na interní/externí lymfomy/leukémie/dřeně a k tomu ještě flow cytometry a další... Kdyby měl ělověk stihnout všechny provozy, tak by se musel minimálně rozčtvrtit... Vzhledem k tomu, že bych se ráda vrátila vcelku, tak začínám přednáškou (jednu teď připravuju - 45 minut, téma z WHO - AML s multilineage dysplasia a therapy related AML/MDS...hahaha). Pak se většinou přidám k někomu, kdo jde odečítat vnitřní případy a nebo si indiividuálně prohlížíme konzultace, které se pak u multiheadu odečítají... Nejvíc brainstorming je tady asi odpolední Unknowns konference v pátek - se samotným šéfem HemePath, který dokáže člověku dokázat, že je úúúúplně maličký :-)

Heslo týdne:
Children are more important than people.

Na fotbale

2008-02-07T16:03:00.000-08:00

Tak jsme vyrazili na fotbal...teda soccer tomu tady říkaj. Dlouho očekávané každoroční přátelské utkání USA-Mexico přilákalo přes 65000 lidí, kteří zcela převýšili kapacitu místní tramvajové dopravy i místních komunikací směřujících ke stadionu, který pojme přes 70 tisíc fanoušků a působí trochu jako intergalaktický parlament.
Oblibu tohoto sportu v zúčastněných zemích zcela odrazil poměr fanoušků 9:1 ve prospěch Mexičanů. Zelená nebyla jenom tráva na hřišti, ale i skoro celé hlediště, plné mexických klobouků, mezi kterými se tísnila jediná organizovaná skupina američanů s vlajkou, pod kterou se schovalo asi 50 lidí, ale v dané situaci působila jako malý červenomodrý ostrůvek v zelené záplavě. Ostatní Američani a my jsme byli rozptýleni mezi rozjívené mexické fanoušky a místy to vypadalo dost konfliktně... hlavně když si zelení odmítali sednout a červenomodří do nich šťouchali a zelení si to nechtěli nechat líbit a zvedli dalších pár zelených :-)
Naštěstí to dopadlo přátelsky i na hřišti (2:2) a nikdo se ze vzteku neporval...

Tomáš Verner je mistr Evropy!!!

2008-01-30T17:33:00.000-08:00

www.youtube.com/watch?v=ATeRdxj00jg
www.youtube.com/watch?v=bwIvvZt84kQ

Texas, konečně Texas

2008-01-30T16:59:00.001-08:00

Po pár týdnech v Houstonu jsem si začla zvykat na něco, co se v Praze ani snad stát nemůže. Lidé se tu na sebe smějí, zdraví se, přejí si pěkný den...všude - na ulici (i když na ulici se tu lidi moc nevyskytují), v nemocnici, v obchodě... Prostě vyhledají oční kontakt a pozdraví...přitom relativně nenásilně... Nejdřív mi to přišlo zvláštní, teď si to užívám. V deštivém pochmurném lednovém ránu člověku nezlepší náladu nic tak dobře jako úsměv s přáním lepšího počasí a pěkného dne. A tady v Texasu to dokonce ani nepůsobí falešně - ti lidi to tak prostě myslí... možná je před chvílí taky někdo pozdravil a tak ten pěkný pocit přenášejí dál... Mě osobně tu lidi zdraví s komentářem "...wow, líbí se mi váš účes a barva" - na přikrajovně na patologii v St. Luke's mi říkají RedHair :-)
Texani jsou ale kvůli téhle vstřícnosti mnohdy v očích obyvatel jiných států za divné, zvláštní, někdy vlezlé... Když jsme byli v New Orleans - NIC - žádné pozdravy od kolemjdoucích... jen v restauraci jsme byli za "folks"...
Začalo nám to chybět. Po pár dnech!! Míle k hranici Louisiany s Texasem jsme pečlivě odpočítavali...
3 - 2 - 1 Texas, konečně Texas

P.S. Texaská vlajka je všude!! Ale co vlajky ostatních států USA?
http://www.worldatlas.com/webimage/flags/usa/laflag.htm

New Orleans For Sale

2008-01-30T15:13:00.000-08:00

New Orleans má tisíc tváří.
První tvář ukáže při příjezdu ze severu, když se v délce několika mil projíždí přes Lake Pontchartrain. V našem deštivém příjezdu s blikající ručičkou signalizující nedostatek benzínu v autě, s plnými močovými měchýři a v okolí jen voda...voda...voda, to byl silný zážitek.
Další tvář je plná mrakodrapů, nadjezdů a podjezdů, kongresových center, Superdomů apod...taková americká tvář...
Zcela něco jiného je French Quarter, z většiny postavená za španělské! nadvlády koncem 18. století, která představuje takovou malou Evropu ve Spojených státech. Úzké uličky, specifické kované zábradlí, malé obchůdky, kavárničky, lidi na ulici!! (jak atypické tady v Houstonu)...

Mezi klidnými tichými uličkami této čtvrti však burácí a žije vlastním životem Bourbon street. Ulice věhlasná bary, kluby, restauracemi i zločinem - předodjezdové rady se povětšinou týkaly toho, jak přežít, nenechat se okrást nebo zabít, a to jak večer tak za bílého dne - prošli jsme si Bourbon street za světla (docela OK) i za tmy (už ne tak OK - obzvláště když v tu chvíli skončil jeden z průvodů a většina lidí se rozhodla přesunout do Bourbon street a my jsme naneštěstí zrovna byli v protisměru - asi jako pokusit se v Pamploně jít proti býkům...).
Co nás ale překvapilo ještě víc, byla informace, že 2. nejnebezpečnější lokalitou (hned po Bourbon street) jsou, světe div se, mírumilovné a krásné místní hřbitovy ve vyhlášené Garden District - čtvrti plné luxusních obrovských sídel s obrovskými zahradami, obrovskými auty a obrovskými stromy...
Rozhodli jsme se prozkoumat i oblasti, kde zasáhla Katrina. To je ta nejsmutnější část New Orleans...tichá, ponurá, osamocená...NA PRODEJ... Velká část domů drží pohromadě jen silou vůle, některé lidé strhli a snaží se prodat pod cenou pozemek. Cena za m2 nepřesáhne 200USD. Ti, co se rozhodli zůstat, ještě teď bydlí vedle svého domu v přívěsu a opravují a opravují...
Poslední a neméně zajímavá tvář je okolí New Orleans a Mississippi river s tzv. River Road, na které jsou původní plantáže - v Louisianě převážně na cukrovou třtinu, severněji i bavlníkové. Obrovská sídla s čelními sloupy, aleje 400 letých dubů, španělský mech... jen to dusno, které v lednu chybí (naštěstí), kazí tu správnou koloniální představu...

Bláznivé Mardi Gras v NOLA

2008-01-29T15:22:00.000-08:00

Mardi Gras znamená Tlusté úterý a je to náš Masopust, to samé co benátský karneval...(carni-val = maso-pust)..a obzvláště v New Orleans jsou v tom dobří. Již 14 dní před tlustým úterkem, které je před popeleční středou :-) se začne v ulicích slavit. Ulicemi projíždějí dlouhé průvody s alegorickými vozy, pochodovými kapelami, mažoretkami a jinými atraktivními uskupeními... Všichni mají na sobě karnevalové oblečky a korálky v typické (dost iritující) barevné kombinaci zelená-fialová-žlutá. Korálky vyhazují stylizované postavy z místní historie i postavy mýtické z projíždějících alegorických vozů. Takže pak mají na sobě korálky i přihlížející. Největší průvody na Tlusté pondělí a úterý vede Bacchus (letos Hulk Hogan) a Grand Marshall (letos Kevin Costner). Od rána se v ulicích slaví a popíjí. Obzvláště Bourbon street žije nekonečnou party... další den oddělí od toho předchozího jen četa uklížečů, kteří odstraní miliony kelímků od piva a koktejlů a připraví ulici na další (nebo stejnou) várku pařbychtivých...

Maso, maso, pivo a zase maso

2008-01-23T15:23:00.000-08:00

Tak jsme zažily pravé americké bar-b-que cook-off - tzn. soutěž v BBQ. Jedno z největších se koná za pár týdnů v době Houstonského rodea. Tohle, s účastí "pouhých" 127 týmů, bylo asi jen jako trénink a na rozehřátí. I tak bylo potřeba ho pořádat na obrovském parkovišti. Všichni si s sebou přivezli svoje grily o velikosti menší lokomotivy, povětšinou s emblémy svého týmu. Tým, ve kterém vařil jeden z místních slovenských imigrantů se jmenoval B.F. Deal (Big F***in' Deal). Celé tohle BBQ je záležitost na celý víkend. V pátek se testuje maso a dělají se steaky jakože nanečisto, patřičně zapíjené pivem (Plzeň, Shiner Bock..), v sobotu se začne naostro, v daném čase se odevzdávají nahlášené kusy - steaky, kuřátka, žebírka... průběžně se samozřejmě ochutnává, přicházejí přátelé i kolemjdoucí, opalují se na sluníčku, opět popíjejí, povídají a relaxují. Nakonec se čeká na vyhlášení výsledků a po nich se dojídají zbytky, popíjí se na počest vítězů, poražení zapíjejí žal... :-) V neděli se vyspává kocovina a uklízí. My jsme přišly do toho nejlepšího - v sobotu v poledne - takže jsme byly v centru ochutnávání a popíjení, ale nemusely jsme v neděli uklízet... :-)
Do toho všeho samozřejmě na plný pecky zní country music. Musím se přiznat, že hybridní česká country mě nikdy neoslovila. Ale to co hrajou tady se sem prostě hodí. Mezi ty lidi, atmosféru. Je to až neuvěřitelný, ale potvrzuje to fakt, že Texasani byli dlouho samostatný stát, nezávislý na postupně vznikajících USA. Ti lidi jsou asi opravdu jiní, než zbytek USAnů, usměvaví, pořád v pohodičče, pokřikují na sebe, zdraví se aniž by se znali... Nádhera.
www.youtube.com/watch?v=smgVLKoA1sE

Pokojiček adjustment

2008-01-22T16:28:00.000-08:00

Tak jsem se rozhodly, že to tady trochu zvelebíme. A to ve stylu "Ikea bydlí za vás". Místní Ikeu, která je postavená úplně stejně jako všechny ostatní (zabraňuje to ztrátám času i zákazníků z ciziny), jsme vzaly útokem. A toto je výsledek naší činnosti. Obnovu si zasloužily peřiny a povlečení. Pro oživení jsme přibraly živé rostliny a polštářky na sedačku.

Texan experience

2008-01-14T16:15:00.000-08:00

Tak já podám krátký výklad k našemu výletu po Texasu s Johnem Stavinohou, patologem.
Výlet jsme započaly návštěvou matičky Prahy, ve které je teď už jen kostel a pár domečků. Za kostelem je obrovský hřbitov plný českých emigrantů. Většina lidí se přesunula do okolních vesnic jako je Flatonia a Schulenburg, kde teď jsou různé obchůdky s českými názvy. Co se tu udrželo jsou kupodivu koláče - píšou to tu Kolaches (čti: koláčis), mají různé druhy od povidlových přes makové až po slané :-)
Z Prahy jsme vyrazili směr San Antonio, kde jsme si prošli Alamo a RiverWalk. Spíš jsme vše proběhli, aby nás mohl hladový John vzít do své oblíbené hamburgárny. Žádný McDonald, ale hospoda, kde dostanete jako regular-porci něco, co normálnímu člověku vydrží asi tak na 3 jídla, nemluvě o hranolkách. Když tam sní člověk něco, co se jmenuje MachoBurger, tak dostane nálepku na auto "Snědl jsem MachoBurger a neumřel.." nebo tak něco. Tak nálepku nemáme...
V San Antoniu jsme navštivili Johnova otce, kterému je kolem 90 let, ale nevypadá na to. Je to válečný veterán a zajímavý člověk, ještě pár slov česky umí :-). Zasvětil nás do soutěže s názvem Jeopardy...
Následoval přejezd ke Canoyn Lake. Tam jsme měli dle Johnova popisu přespat u jeho tchýně a tchána na jejich "cottage". No, představa Evropana o cottage je samozřejmě jiná - takže žádná chata, chalupa nebo tak, ale řádný americký barák, 2 auta, velká zahrada bez plotu, kousek od řeky Guadalupe, prostě idylka. Další zážitek a zkušenost jak texaská pohostinnost nezná mezí. Ti lidi měli 2 dny do odjezdu na dovolenou do Panamy a spol., přesto nás v pohodě přijali. Večer jsme vyrazili do Gruene Music Hall, což je nejstarší tančírna v Texasu, s robustní dřevěnou podlahou, po které to roztáčejí texasané v cowboy boots :-)
(a jedna Češka v polobotkách..)
Odtud jsme se přesunuli ještě do Gruene Tavern, kde byl koncert spíš rockově a bluesově laděné kapely, kterou tvořili mexičani ze San Antonia.

Druhý den jsme po procházce podél Guadalupe river, která se v létě sjíždí na nafouknutých pneumatikách, přesunuli k Hamilton's Pool, což je přírodní rezervace, kde se kdysi dávno propadl strop jeskyně a vytvořilo se tam přírodní jezírko, zčásti kryté pozůstatky té jeskyně. Texasani se tam jezdí v létě koupat. Odtud jsme vyrazili na oběd, kde jsme se setkali s Johnovou sestrou, která jeden čas pracovala v Grand Hotelu Pupp jako sous-chef, s sebou vzala dvě děvčata z programu Big Sister/Brother. Všichni jsme se strašně přejedli jedním z nejlepších BBQ v Texasu, hospoda se jmenuje Salt Lick a je i v Lonely Planet :-)
Pak už jsme vyrazili zpět k domovu.
Spousta zážitků se nedá popsat, jsou většinou o lidských osudech, chování a prostředí. Ale máme jeden důležitý poznatek - a to, že všude, kde se mluví anglicky, tak se mluví s přízvukem, jedině v Texasu se mluví normálně :-)

Rozpolcený patolog

2008-01-14T14:55:00.000-08:00

Tak jsem tady přesně 14 dní. Což už by předpokládalo, že se člověk rozkoukal a začal pronikat do místního systému. Jak titulek napovídá, nebude to tak jednoduché, že?
Základní věta v USA, podle které se spousta věcí posuzuje a řídí, je věta začínající "it depends". Týká se to snad úplně všeho. V této zemi, ve které mají na všechno normu, standard, tabulku, mustr či škatulku, se přesto najdou rozdíly.
Začnu s rezidenty. Přestože jsem byla představena šéfce ústavu (St. Luke's Episcopal Hospital) a předána pod křídlo místní HemPath(oložce), tak jsem v kontaktu nejvíc s rezidenty. Naštěstí pochopili, že nejsem v jejich škatulce a tudíž nejsem "competitor". Takže se se mnou baví (což je úspěch). Přesto mezi ně vnáším trochu vítr. Zjistila jsem, že jsou tam totiž 2 lidi z Baylor College of Medicine a 2 lidi z University of Texas Medical School (UT). Mě se ujala sympatická rezidentka 3. ročníku z UT - kromě základní orientace na pracovišti mi taky poslala rozpis jejich (UT) tzv. conferences - seminářů pro rezidenty. Navíc mi poslala i rozpis pro rezidenty v Methodist Hospital. Zajímavé bylo, že ostatní rezidenti neměli o některých seminářích ani ponětí - takže "it depends" - kdo co komu řekne.
Rezidenti v St. Luke's, což je soukromá nemocnice, pracují jednak na přikrajovně, na pitevně a pak většinou procházejí nakrájené případy se starším patologem. V jiných nemocnicích zacházejí s rezidenty jinak - třeba je nechají jenom přikrajovat biopsie celý den, aniž by pak ty biopsie viděli... takže "it depends".
Já to mám s prací tak střídavě. Většinou ráno začnu některou z nepřeberných morning conferences - často jsou i se snídaní :-). Pak dorazím na patologii, kde mi přidělili kancl a mikroskop a začnu žebrat o nějaké slides. Někdy to jsou pěkný případy - nejvíc hemato - včetně nátěrů periferní krve a dřeně, flow cytometry a spol. V poledne jsou další lunch conferences různých oborů a 3x týdně v St. Luke's dělá jeden z patologů slide seminar u multhead mikroskopu pro rezidenty - docela brainstorming - ale měla jsem už i pár úspěchů - zapojili mě do popisů a dif. dg. a snad ostudu nedělám :-)
Zkušenostma bych měla být asi na úrovni 3rd year rezidenta, ale motám se do specializace - takže skoro jako fellowship... občas mám pocit, že nevím ani já ani ti doktoři, co se mnou maj dělat.. taky "it depends". V případě, že mám pocit, že se o mě nikdo nestará, tak se snažim otravovat až do únosné míry :-) evidentně to tady tak chodí, ale občas to ve mě zanechává "rozpolcené" pocity.

Naše nová kamarádka

2008-01-09T19:16:00.000-08:00

V sobotu po příjezdu jsme potkaly v atriu Favrotu bezradně vyhlížející kudrnatou slečnu. Tak jsme se slušně zeptaly, co hledá. Měla s sebou obrovský kufr a právě dorazila, ale nemohla v officu nikoho sehnat, samozřejmě, protože v officu nejsou ani přes týden v žádné friendly hodiny...natož v sobotu. Tak jsme společně došly k rozhodnutí, že jí asi opravdu nezbývá, než zavolat Security a nechat si otevřít pokoj od nich. Co se dělo dál jsme nevěděly, protože jsme vyrážely ven a nechaly jsme jí svému osudu.
V pondělí jsem se vracela z nemocnice a potkaly jsme se ve výtahu. Poznaly jsme se, a tak jsem se zeptala, jak se jí podařilo dostat do pokoje a jak dlouho čekala na Security. Říkala, že to bylo funny, protože museli nejdřív odněkud ty její klíče vyzvednout a pak teprve otevřít její pokoj. Ale že ok a že bydlí.
Dneska (středa) jsme jely s Minou z laundry room zpět do pokoje a koho nepotkáme ve výtahu. Tuhle samou kudrnatou holku. Ale tentokrat v pyžamu a bez bot!!!
Začly jsme se na sebe všechny tři smát. Nakonec jsme vystoupily u nás v patře a žádaly vysvětlení. Bez bot a v pyžamu jsme jí odchytly proto, že si zabouchla pokoj... Vypadá na 20 a je jí 37. :-) Marně se nás snažila v růžových ponožkách přesvědčit, že je děsně serious surgeon from Israel :-), je v MD Andersonu jako observer :-) Takže je ve stejné pozici jako my, nesmí nic dělat. Jen pozorovat.
Vrána k vráně sedá...

Podle nosa poznáš kosa...aneb polemika Evropanů, nad kterou Američanům hlava stála

2008-01-09T15:44:00.000-08:00

Prostředí:
Řecká pseudohospoda - Byzantio, stolečky židličky kafíčko (americké), psedogyros, Mythos imported

Osoby a obsazení:
Češka s moravskou krví, Češka se slovenskými předky, Vietnamka s americkým snoubencem, americký snoubenec pracující v Boiengu, inženýr bosenského původu (už 13 let tady) a jeden americký Joe, který moc nemluvil

Nad americkou kávou a řeckým pivem vznikla evropská diskuze, proč se rozdělila Jugoslávie a proč Československo. Diskutovali samozřejmě evropani. Američani jen kroutili hlavou, jak může někdo řešit rozdíly na tak geograficky minimálním prostoru, jako je východní Evropa. (Snaha obhájit, že ČR je ve střední Evropě neprošla.) Prošly se všechny politicky rozdílné tendence, tlaky a historicky odlišné příslušnosti zúčastněných států... Kultura, náboženství, názorové hodnoty...nic bohužel nepřineslo uspokojivý výsledek. Proč jsme se vlastně se Slováky rozdělili, když i jazyk máme skoro stejný. V čem se prý tolik lišíme - a tady se to rozuzlilo - všechno záleží na nosech :-) Protože Slováci mají prostě jiné nosy :-)
To už Američani nezvládali diskuzi ani sledovat.
Celou diskuzi završil povzdech: Oh, foreigners!!!

2008-01-09T05:36:00.000-08:00

Pro ornitology

2008-01-07T19:03:00.001-08:00

Quiscalus mexicanus (vlhovec velkoocasý) - teda snad :-)

Vidět denní světlo

2008-01-07T17:22:00.000-08:00

Člověku někdy ani nedochází, na co je zvyklý, dokud o to nepřijde. Mě tady chybí denní světlo a pouliční život. Počínaje nulovým výhledem z pokoje, přes ranní výlet napříč chodbami několika nemocnic až po celodenní pobyt na pracovišti. Žádná okna, jen zářivky. Odpoledne člověk zase proběhne chodbou do ubytovny. V sobotu jsem se šla projít po okolí. Občůrat rohy... V 10 ráno!!! a měla jsem divnej pocit, nemluvě o tom, že jsem byla za exota. Za cca hodinovou procházku jsem potkala asi 4 auta, 6 dělníků na stavbě, 2 bezdomovce, 1 joggera na okraji Hermann Parku a 3 veverky, možná se vzteklinou. Odpoledne jsme se dopustily výletu do Hermann Parku, který jsme málem nedokončily. Kromě oplácaných dětí na hřišti jsme potkaly lehce přítulnou veverku, mírně agresivní bernešku a nepříjemně přítulného asi-bezdomovce na procházce, který si nás chtěl očuchat...?! Pohyb je tu možný a asi jediný bezpečný autem. Dr. Klíma nás vyvezl do Downtown, kde bylo ale mrtvo. Dnes to jeden rezident okomentoval slovy: "...no a kdo by byl v sobotu Downtown, tam se jezdí pracovat..." Ale tady není nikdo ani jinde...
Všichni jsou zalezlí asi ve svých loftech v mrakodrapech a nebo naopak ve svých brick housech se zahrádkou. Větší koncentraci osob se nám podařilo potkat pouze v nákupním centru The Galleria...opět bez denního světla. Jak já se těším na procházku Prahou!!!

Americká akreditace

2008-01-07T17:06:00.000-08:00

Chodím tady po nemocnici a říkám si, kde jsou ti američani, co nás přijedou kádrovat do Motola kvůli akreditaci a standardům...
Dneska jsme strávila den na Clinical pathology - půlku patra tvoří open space se spoustou malých krcálků - tu biochemie, tu cytologie, tu se barví slidy s cytospinem a v jednom takovém krcálku bydlí Cathy, tex (technician) přes Flow Cytometry. Má pro sebe asi tak 3 m2, na kterých má digestoř, centrifugu, FACSCalibur, počítač k FACSu, stoleček na paperwork s druhým počítačem a lednici na vzorky. To celé do tvaru U, takže se tam jen taktak otočí na podpadku - zase se ale moc nenaběhá. V tomhle malém prostoru má úplně všechno, vypadá to jako pěkně zaběhaná kuchyňka, až na to, že tam vaří ve zkumavkách.
Tahle paní neurčitého věku kolem 50tky rutinně měří jednoho pacoše za druhým, od HIV a posttransplant T-cell count přes leukémie až po lymfomy. Působí zmateným dojmem, což se potvrdilo, když si nenaznačila 2 zkumavky protilátkama, do kalibrační zkumavky nedala správný barevný kuličky a nakonec se chtěla vrhat na HIV+ krev bez rukavic... Mezitím neustále poletovaly papíry sem a tam...
Kdyby tohle viděl Buda :-)

Home patrioti (návštěva u Dr. Adama & family)

2008-01-06T09:29:00.000-08:00

Je to oboustranné.
Já jsem český patriot a oni jsou už američtí patrioti. Až na to, že já to nikomu nevnucuju. Jsem ČEŠKA, jsem lokální pražský patriot a jsem na to hrdá. Jsem pyšná na svoji zemi, na to, jakou má historii, kulturu, přírodu, tradice, ale i na to, že jsme se dostali do centra Evropy (což tady ale nikdo nevidí..pořád jsme eastern europe). Mám to v sobě. Jsem tím prorostlá. A mám pocit, že si to musím tady obhájit...
Nesnáším ten nátlak, kdy cokoliv člověk řekne, že se děje v Čechách, je porovnáno s USA a rovnou odsouzeno.
Vše americké je nejlepší. I to, že na některé věci nemáte právo, že jste v některých věcech otrok. Ale aspoň je to v Americe, v zemi svobody... :-) Podáno takto, tak je mi z toho špatně.
Je to zvláštní, ale setkání s Dr. Adamem, což je emigrant z roku 68, nyní někde kolem osmdesátky, mě utvrzuje v pocitu, že chci zůstat doma, nebo aspoň v Evropě.
Celý večer probíhal v duchu srovnávání - předchozích účastníků - od nesmělých a neprůbojných osob z dob počátků, přes něco mezi až po současnost, kdy prý sem jezdí osoby až příliš sebevědomé, aniž by jim to prý příslušelo... jsem zvědavá, kam se zařadíme my dvě.
Minulí účastníci popsali rodinu Dr. Adama jako zatrpklou familii, která všechny i pomoci svých dvou uštěkaných čoklů přesvědčí, že vše americké je nej. Psi se nás naštěstí nepokusili sežrat. Vše americké samozřejmě je nej. :-) Ale pokusily jsme se o obhajobu...