skip to main |
skip to sidebar
Zvoní mi telefon... Lubo - slovenský dobrodinec... "Tak co, jedeš?"
"...kam?" ptám se a rychle zapínám internet s vědomím, že jsem si zaručeně něco nepřečetla zavčasu..."Projet si trasu, kudy pojedou cowboys do města před Rodeem, takzvané Trail Ride"..."aby člověk věděl, kde se vyplatí fotit a kde ne..."Duše fotografa samozřejmě nemohla odpovědět jinak, než: "Jedu!"
Předzastávka - Huntsville - socha Sama Houstona - taková místní atrakce, uprostřed dálnice se najednou v dálce vynoří obrovská (67 stop vysoká) bílá socha ležérně nakročeného pána s jednou rukou v kapse... (impozantní i když trochu děsivá je prý hlavně v noci, nasvícená...)
Madisonville, 90 mil od města, miniměstěčko, startovací pozice. Kovbojové nikde (až příští týden). U silnice stojí malý krámek. Poutač hlásí, že tu podporující místní farmáře. Pepř je za 50 centů/libru. Po silnici projedou tak 4 auta za hodinu. Nic jsme nekoupili...
Vyrážíme podle mapky vytištěné z netu, ze stránek jedné kovbojské rodiny, která organizuje tuto TrailRide. Mapka se vyznačuje krátkými úseky různě zatáčejících silnic, které někdo evidentně kreslil v programu Paint. U každé silnice je její číslo. Zatím nelze určit, jestli má tahle mapka nějaké měřítko. Bohužel mapa Texasu, kterou máme s sebou, sice měřítko má, ale vzdálenost 90 mil, které máme urazit, představuje na téhle mapě asi 5 cm... Ještě že máme jeden chytrý mobil s GPSkou...
Odbočujeme na jednu z prvních county road a začíná to být patříčný offroad. Štěrk, písek, výmoly...jedeme úzkými cestami v lese... GPSka na mobilu se tváří, že některé "silnice" se jmenují úplně jinak a občas jí dochází signál... Vyrážíme do země nikoho. Tvářím se, že dělám navigátora, ale zkombinovat kreslený plánek, o kterém už víme, že měřítko opravdu nemá, s příliš obecnou mapou a zmatenou GPSkou, je dost náročné. Někde mezi vesnicí Cotton a Bedias naviguji zcela suveréně doleva, aniž bych se koukala z okna ven - jaké překvapení, když se odpoutám od GPSky - venku je zcela zarostlá "pseudo"cesta, napůl zatopená vodou... GPSce došly mapy a signál... jsme někde...? ale kde?...vyhazuju telefon z okna a začínám se koukat ven...
Dostáváme se konečně ven z lesa. Přijíždíme do další "no-name" vesnice. Opět tu mají obchůdek, stoletou reklamu na cigarety a kočku. Nikde nikdo. Doufáme v to, že se někde napojíme na silnici, která bude v našem plánku a pokračujeme dál. Asi po další půlhodině cesty se nám podařilo vrátit na trasu. Hurááá. Pokračujeme, fotíme, zastavujeme kvůli mrtvým stromům a živým býkům. Majitel jednoho mrtvého stromu na mě málem poslal velmi živé psy...hm...tak radši popojedem.
Poslední etapu už si frčíme po širokých cestách mezi ranči, občas místo vrat na ranč vidíme vrata na hřbitov...hm? Nevadí. Taky pěkný.
Po pěti hodinách dorážíme do Houstonu hladoví, ale plní texaského vzduchu, pylu, prachu :-) s foťákem plných fotek, zatím bez kovbojů, ale to nevadí...
Perfect day...
www.youtube.com/watch?v=d8OfKdOFR_c
Tak jsme vstoupili do roku Krysy... Místní čínská komunita to před 2 týdny patřičně oslavila, i když to místy připomínalo spíše 50. léta a bylo to velmi "made in China" umělohmotné. Od balónkové výzdoby, přes kostýmy tančících dětí až po dárky v tombole. Ale i tak si to všichni patřičně užívali. Venku se smažili kantonské závitky, vedle někdo agitoval za lidská práva a o kus dál měli stánek republikánští zástupci. Oslavy jsme završili návštěvou vietnamské restaurace. Takové typické texaské dopoledne :-)
Abych načerpala správnou americkou rozmanitost, vydala jsem se do Downtown s foťákem... No, v sobotu po poledni to asi nebyl úplně nejlepší nápad. Vzhledem k tomu, že jsem na ulici byla asi jediná non-homeless a budila jsme i s foťákem patřičnou pozornost. Bez ohledu na snahu se pohybovat po hlavních ulicích mi začlo být dost brzo nepříjemno. Naštěstí mě vysvobodil John Stavinoha telefonátem a pozvánkou na odpolední performance jedné houstonské zpěvačky v obchodě CactusRecords, kde v rámci akce čepovali pivo, lidi popíjeli, poslouchali a užívali si...
Po koncertu jsem se potkala s Yael, se kterou jsme se rozhodly chvíli posedět venku na trávníku před domem dr. Klímy, který jsme v té době hlídaly s mojí spolustážistkou. Uvařily jsme si kafíčko, poslechly si CDčko, které jsem po koncertě zakoupila a zjistily jsme, že potřebujeme ještě slyšet nějakou další hudbu naživo a rozhodly se vyrazit večer do místního klubu Mucky Duck. Tam večer koncertovala další místní kytaristka, jejíž publikum sestávalo z 90% z G&L komunity. Yael to označila za nejlepší "observer's experience" za celý předcházející týden... :-)
V Texasu se člověk nenudí...
Leden utekl jako voda a máme tu únor.
Tak můžu zrevidovat a zhodnotit stáž v St. Luke's - po počátečním rozkoukání, jak to tam chodí (včetně vymámení rozpisů seminářů a přednášek jednak pro University of Texas, tak i pro Methodist hospital a jiné...) jsem se mohla zapojit do "pozorování" provozu - začla jsem na přikrajovně a frozens, kde si člověk osvědčil, že jsou tady (někdy až přehnaně) pečliví, co se týče popisu a makroskopického zpracování. To samé platí ale i o histologické laborce, která tady běží na noční provoz a laborantky chodí do práce podle toho, kdy se vypne autotechnikon s různými materiály, aby mohly začít dělat bloky a krájet preparáty. Preparáty tady mají neskutečně pěkné, většinou je někdo zkontroluje před předáním lékařovi, zda tam nejsou přehyby, je to správně obarvené a tak. Lékař dostává preparáty z makra zpracovaného předchozí den, cca v 8:30 - a předpokládá se, že odpo bude mít dg - včetně imuna, které tady s deadline v 10:30 dělají na tzv. zkrácený proces a imuno je v 16:00 ready k odečtení.
Já jsem si den rozdělila na ranní konference - nejlepší byly Unknowns v Methodistu - na ty chodím v pondělí i teď. Pak jsem podle nálady šla buď na frozens nebo do "své" kanceláře prohlížet si slidy na mikroskop - kromě hemato jsem byla zásobena i běznými, ale zajímavými případy a hlavně jsem si řekla o výukovou sadu měkkotkáňových tumorů a trávila jsem odpoledne mezi vřetenitými, epiteloidními a hvězdicovitými buňkami :-)Obědvat se tady dá na různých poledních konferencích - nejlepší jídlo mají na CityWideHeme Conference (bohužel jen 1x týdně), tématicky nejlepší ale většinou byli polední TumorBoards - plicní a melanoma group.3x týdně nás pak odpoledne proháněl u multi-headu dr. Connelly, jehož slide conference byla značný brainstorming. Musím přiznat, že američtí rezidenti jsou nesnesitelně protivní s tím, jak dokáží vyjmenovat kritéria pro všechno a dif. dg. mají od A-Z (jak) z Rosaie, ale (!) občas se jim to v hlavičce nepropojí a nepoznají popisovanou jednotku, i když o ní zrovna mluví... :-)Pozitiva tohoto pobytu - volnost pohybu, nepřeberné množství přednášek, vlastní mikroskop a počítač...
Negativa tohoto pobytu - občasná ignorace opakovaných žádostí o jakýkoliv případ ke shlédnutí...
První týden v MD Anderson Cancer Center byl pod opět pod heslem o co si člověk neřekne, to nemá, ale když si řekne, tak to má - takže už mám mikroskop (Dr. Manning ho ukradl z hematologické laboratoře), mám i heslo na počítač (drze jsem si o něj řekla místní administrativní slečně, která je velmi zmatená, ale ochotně plní různé požadavky). Místní lymfomaniačtí fellows jsou zvláštní sebranka - 3x "real" american, 2x china - american green card, 1x 6 měsíční fellow-visitor - china, 1x roční fellow Spain a Sameer (ale ne ten z Kobry 11). Dospělí hematopatologové (attendings) jsou tady taky dost namixovaní - Venezuela, Peru, China, Rusko... USA je v menšině :-)
Provoz je tu neskutečný - mají služby rozdělené na interní/externí lymfomy/leukémie/dřeně a k tomu ještě flow cytometry a další... Kdyby měl ělověk stihnout všechny provozy, tak by se musel minimálně rozčtvrtit... Vzhledem k tomu, že bych se ráda vrátila vcelku, tak začínám přednáškou (jednu teď připravuju - 45 minut, téma z WHO - AML s multilineage dysplasia a therapy related AML/MDS...hahaha). Pak se většinou přidám k někomu, kdo jde odečítat vnitřní případy a nebo si indiividuálně prohlížíme konzultace, které se pak u multiheadu odečítají... Nejvíc brainstorming je tady asi odpolední Unknowns konference v pátek - se samotným šéfem HemePath, který dokáže člověku dokázat, že je úúúúplně maličký :-)
Heslo týdne:
Children are more important than people.
Tak jsme vyrazili na fotbal...teda soccer tomu tady říkaj. Dlouho očekávané každoroční přátelské utkání USA-Mexico přilákalo přes 65000 lidí, kteří zcela převýšili kapacitu místní tramvajové dopravy i místních komunikací směřujících ke stadionu, který pojme přes 70 tisíc fanoušků a působí trochu jako intergalaktický parlament.
Oblibu tohoto sportu v zúčastněných zemích zcela odrazil poměr fanoušků 9:1 ve prospěch Mexičanů. Zelená nebyla jenom tráva na hřišti, ale i skoro celé hlediště, plné mexických klobouků, mezi kterými se tísnila jediná organizovaná skupina američanů s vlajkou, pod kterou se schovalo asi 50 lidí, ale v dané situaci působila jako malý červenomodrý ostrůvek v zelené záplavě. Ostatní Američani a my jsme byli rozptýleni mezi rozjívené mexické fanoušky a místy to vypadalo dost konfliktně... hlavně když si zelení odmítali sednout a červenomodří do nich šťouchali a zelení si to nechtěli nechat líbit a zvedli dalších pár zelených :-)
Naštěstí to dopadlo přátelsky i na hřišti (2:2) a nikdo se ze vzteku neporval...
