Tomáš Verner je mistr Evropy!!!

www.youtube.com/watch?v=ATeRdxj00jg
www.youtube.com/watch?v=bwIvvZt84kQ

Texas, konečně Texas

Po pár týdnech v Houstonu jsem si začla zvykat na něco, co se v Praze ani snad stát nemůže. Lidé se tu na sebe smějí, zdraví se, přejí si pěkný den...všude - na ulici (i když na ulici se tu lidi moc nevyskytují), v nemocnici, v obchodě... Prostě vyhledají oční kontakt a pozdraví...přitom relativně nenásilně... Nejdřív mi to přišlo zvláštní, teď si to užívám. V deštivém pochmurném lednovém ránu člověku nezlepší náladu nic tak dobře jako úsměv s přáním lepšího počasí a pěkného dne. A tady v Texasu to dokonce ani nepůsobí falešně - ti lidi to tak prostě myslí... možná je před chvílí taky někdo pozdravil a tak ten pěkný pocit přenášejí dál... Mě osobně tu lidi zdraví s komentářem "...wow, líbí se mi váš účes a barva" - na přikrajovně na patologii v St. Luke's mi říkají RedHair :-)
Texani jsou ale kvůli téhle vstřícnosti mnohdy v očích obyvatel jiných států za divné, zvláštní, někdy vlezlé... Když jsme byli v New Orleans - NIC - žádné pozdravy od kolemjdoucích... jen v restauraci jsme byli za "folks"...
Začalo nám to chybět. Po pár dnech!! Míle k hranici Louisiany s Texasem jsme pečlivě odpočítavali...
3 - 2 - 1 Texas, konečně Texas








P.S. Texaská vlajka je všude!! Ale co vlajky ostatních států USA?
http://www.worldatlas.com/webimage/flags/usa/laflag.htm

New Orleans For Sale

New Orleans má tisíc tváří.
První tvář ukáže při příjezdu ze severu, když se v délce několika mil projíždí přes Lake Pontchartrain. V našem deštivém příjezdu s blikající ručičkou signalizující nedostatek benzínu v autě, s plnými močovými měchýři a v okolí jen voda...voda...voda, to byl silný zážitek.
Další tvář je plná mrakodrapů, nadjezdů a podjezdů, kongresových center, Superdomů apod...taková americká tvář...
Zcela něco jiného je French Quarter, z většiny postavená za španělské! nadvlády koncem 18. století, která představuje takovou malou Evropu ve Spojených státech. Úzké uličky, specifické kované zábradlí, malé obchůdky, kavárničky, lidi na ulici!! (jak atypické tady v Houstonu)...

Mezi klidnými tichými uličkami této čtvrti však burácí a žije vlastním životem Bourbon street. Ulice věhlasná bary, kluby, restauracemi i zločinem - předodjezdové rady se povětšinou týkaly toho, jak přežít, nenechat se okrást nebo zabít, a to jak večer tak za bílého dne - prošli jsme si Bourbon street za světla (docela OK) i za tmy (už ne tak OK - obzvláště když v tu chvíli skončil jeden z průvodů a většina lidí se rozhodla přesunout do Bourbon street a my jsme naneštěstí zrovna byli v protisměru - asi jako pokusit se v Pamploně jít proti býkům...).
Co nás ale překvapilo ještě víc, byla informace, že 2. nejnebezpečnější lokalitou (hned po Bourbon street) jsou, světe div se, mírumilovné a krásné místní hřbitovy ve vyhlášené Garden District - čtvrti plné luxusních obrovských sídel s obrovskými zahradami, obrovskými auty a obrovskými stromy...
Rozhodli jsme se prozkoumat i oblasti, kde zasáhla Katrina. To je ta nejsmutnější část New Orleans...tichá, ponurá, osamocená...NA PRODEJ... Velká část domů drží pohromadě jen silou vůle, některé lidé strhli a snaží se prodat pod cenou pozemek. Cena za m2 nepřesáhne 200USD. Ti, co se rozhodli zůstat, ještě teď bydlí vedle svého domu v přívěsu a opravují a opravují...
Poslední a neméně zajímavá tvář je okolí New Orleans a Mississippi river s tzv. River Road, na které jsou původní plantáže - v Louisianě převážně na cukrovou třtinu, severněji i bavlníkové. Obrovská sídla s čelními sloupy, aleje 400 letých dubů, španělský mech... jen to dusno, které v lednu chybí (naštěstí), kazí tu správnou koloniální představu...

Bláznivé Mardi Gras v NOLA

Mardi Gras znamená Tlusté úterý a je to náš Masopust, to samé co benátský karneval...(carni-val = maso-pust)..a obzvláště v New Orleans jsou v tom dobří. Již 14 dní před tlustým úterkem, které je před popeleční středou :-) se začne v ulicích slavit. Ulicemi projíždějí dlouhé průvody s alegorickými vozy, pochodovými kapelami, mažoretkami a jinými atraktivními uskupeními... Všichni mají na sobě karnevalové oblečky a korálky v typické (dost iritující) barevné kombinaci zelená-fialová-žlutá. Korálky vyhazují stylizované postavy z místní historie i postavy mýtické z projíždějících alegorických vozů. Takže pak mají na sobě korálky i přihlížející. Největší průvody na Tlusté pondělí a úterý vede Bacchus (letos Hulk Hogan) a Grand Marshall (letos Kevin Costner). Od rána se v ulicích slaví a popíjí. Obzvláště Bourbon street žije nekonečnou party... další den oddělí od toho předchozího jen četa uklížečů, kteří odstraní miliony kelímků od piva a koktejlů a připraví ulici na další (nebo stejnou) várku pařbychtivých...

Maso, maso, pivo a zase maso

Tak jsme zažily pravé americké bar-b-que cook-off - tzn. soutěž v BBQ. Jedno z největších se koná za pár týdnů v době Houstonského rodea. Tohle, s účastí "pouhých" 127 týmů, bylo asi jen jako trénink a na rozehřátí. I tak bylo potřeba ho pořádat na obrovském parkovišti. Všichni si s sebou přivezli svoje grily o velikosti menší lokomotivy, povětšinou s emblémy svého týmu. Tým, ve kterém vařil jeden z místních slovenských imigrantů se jmenoval B.F. Deal (Big F***in' Deal). Celé tohle BBQ je záležitost na celý víkend. V pátek se testuje maso a dělají se steaky jakože nanečisto, patřičně zapíjené pivem (Plzeň, Shiner Bock..), v sobotu se začne naostro, v daném čase se odevzdávají nahlášené kusy - steaky, kuřátka, žebírka... průběžně se samozřejmě ochutnává, přicházejí přátelé i kolemjdoucí, opalují se na sluníčku, opět popíjejí, povídají a relaxují. Nakonec se čeká na vyhlášení výsledků a po nich se dojídají zbytky, popíjí se na počest vítězů, poražení zapíjejí žal... :-) V neděli se vyspává kocovina a uklízí. My jsme přišly do toho nejlepšího - v sobotu v poledne - takže jsme byly v centru ochutnávání a popíjení, ale nemusely jsme v neděli uklízet... :-)
Do toho všeho samozřejmě na plný pecky zní country music. Musím se přiznat, že hybridní česká country mě nikdy neoslovila. Ale to co hrajou tady se sem prostě hodí. Mezi ty lidi, atmosféru. Je to až neuvěřitelný, ale potvrzuje to fakt, že Texasani byli dlouho samostatný stát, nezávislý na postupně vznikajících USA. Ti lidi jsou asi opravdu jiní, než zbytek USAnů, usměvaví, pořád v pohodičče, pokřikují na sebe, zdraví se aniž by se znali... Nádhera.
www.youtube.com/watch?v=smgVLKoA1sE

Pokojiček adjustment

Tak jsem se rozhodly, že to tady trochu zvelebíme. A to ve stylu "Ikea bydlí za vás". Místní Ikeu, která je postavená úplně stejně jako všechny ostatní (zabraňuje to ztrátám času i zákazníků z ciziny), jsme vzaly útokem. A toto je výsledek naší činnosti. Obnovu si zasloužily peřiny a povlečení. Pro oživení jsme přibraly živé rostliny a polštářky na sedačku.

Texan experience

Tak já podám krátký výklad k našemu výletu po Texasu s Johnem Stavinohou, patologem.
Výlet jsme započaly návštěvou matičky Prahy, ve které je teď už jen kostel a pár domečků. Za kostelem je obrovský hřbitov plný českých emigrantů. Většina lidí se přesunula do okolních vesnic jako je Flatonia a Schulenburg, kde teď jsou různé obchůdky s českými názvy. Co se tu udrželo jsou kupodivu koláče - píšou to tu Kolaches (čti: koláčis), mají různé druhy od povidlových přes makové až po slané :-)
Z Prahy jsme vyrazili směr San Antonio, kde jsme si prošli Alamo a RiverWalk. Spíš jsme vše proběhli, aby nás mohl hladový John vzít do své oblíbené hamburgárny. Žádný McDonald, ale hospoda, kde dostanete jako regular-porci něco, co normálnímu člověku vydrží asi tak na 3 jídla, nemluvě o hranolkách. Když tam sní člověk něco, co se jmenuje MachoBurger, tak dostane nálepku na auto "Snědl jsem MachoBurger a neumřel.." nebo tak něco. Tak nálepku nemáme...
V San Antoniu jsme navštivili Johnova otce, kterému je kolem 90 let, ale nevypadá na to. Je to válečný veterán a zajímavý člověk, ještě pár slov česky umí :-). Zasvětil nás do soutěže s názvem Jeopardy...
Následoval přejezd ke Canoyn Lake. Tam jsme měli dle Johnova popisu přespat u jeho tchýně a tchána na jejich "cottage". No, představa Evropana o cottage je samozřejmě jiná - takže žádná chata, chalupa nebo tak, ale řádný americký barák, 2 auta, velká zahrada bez plotu, kousek od řeky Guadalupe, prostě idylka. Další zážitek a zkušenost jak texaská pohostinnost nezná mezí. Ti lidi měli 2 dny do odjezdu na dovolenou do Panamy a spol., přesto nás v pohodě přijali. Večer jsme vyrazili do Gruene Music Hall, což je nejstarší tančírna v Texasu, s robustní dřevěnou podlahou, po které to roztáčejí texasané v cowboy boots :-)
(a jedna Češka v polobotkách..)
Odtud jsme se přesunuli ještě do Gruene Tavern, kde byl koncert spíš rockově a bluesově laděné kapely, kterou tvořili mexičani ze San Antonia.

Druhý den jsme po procházce podél Guadalupe river, která se v létě sjíždí na nafouknutých pneumatikách, přesunuli k Hamilton's Pool, což je přírodní rezervace, kde se kdysi dávno propadl strop jeskyně a vytvořilo se tam přírodní jezírko, zčásti kryté pozůstatky té jeskyně. Texasani se tam jezdí v létě koupat. Odtud jsme vyrazili na oběd, kde jsme se setkali s Johnovou sestrou, která jeden čas pracovala v Grand Hotelu Pupp jako sous-chef, s sebou vzala dvě děvčata z programu Big Sister/Brother. Všichni jsme se strašně přejedli jedním z nejlepších BBQ v Texasu, hospoda se jmenuje Salt Lick a je i v Lonely Planet :-)
Pak už jsme vyrazili zpět k domovu.
Spousta zážitků se nedá popsat, jsou většinou o lidských osudech, chování a prostředí. Ale máme jeden důležitý poznatek - a to, že všude, kde se mluví anglicky, tak se mluví s přízvukem, jedině v Texasu se mluví normálně :-)

Rozpolcený patolog

Tak jsem tady přesně 14 dní. Což už by předpokládalo, že se člověk rozkoukal a začal pronikat do místního systému. Jak titulek napovídá, nebude to tak jednoduché, že?
Základní věta v USA, podle které se spousta věcí posuzuje a řídí, je věta začínající "it depends". Týká se to snad úplně všeho. V této zemi, ve které mají na všechno normu, standard, tabulku, mustr či škatulku, se přesto najdou rozdíly.
Začnu s rezidenty. Přestože jsem byla představena šéfce ústavu (St. Luke's Episcopal Hospital) a předána pod křídlo místní HemPath(oložce), tak jsem v kontaktu nejvíc s rezidenty. Naštěstí pochopili, že nejsem v jejich škatulce a tudíž nejsem "competitor". Takže se se mnou baví (což je úspěch). Přesto mezi ně vnáším trochu vítr. Zjistila jsem, že jsou tam totiž 2 lidi z Baylor College of Medicine a 2 lidi z University of Texas Medical School (UT). Mě se ujala sympatická rezidentka 3. ročníku z UT - kromě základní orientace na pracovišti mi taky poslala rozpis jejich (UT) tzv. conferences - seminářů pro rezidenty. Navíc mi poslala i rozpis pro rezidenty v Methodist Hospital. Zajímavé bylo, že ostatní rezidenti neměli o některých seminářích ani ponětí - takže "it depends" - kdo co komu řekne.
Rezidenti v St. Luke's, což je soukromá nemocnice, pracují jednak na přikrajovně, na pitevně a pak většinou procházejí nakrájené případy se starším patologem. V jiných nemocnicích zacházejí s rezidenty jinak - třeba je nechají jenom přikrajovat biopsie celý den, aniž by pak ty biopsie viděli... takže "it depends".
Já to mám s prací tak střídavě. Většinou ráno začnu některou z nepřeberných morning conferences - často jsou i se snídaní :-). Pak dorazím na patologii, kde mi přidělili kancl a mikroskop a začnu žebrat o nějaké slides. Někdy to jsou pěkný případy - nejvíc hemato - včetně nátěrů periferní krve a dřeně, flow cytometry a spol. V poledne jsou další lunch conferences různých oborů a 3x týdně v St. Luke's dělá jeden z patologů slide seminar u multhead mikroskopu pro rezidenty - docela brainstorming - ale měla jsem už i pár úspěchů - zapojili mě do popisů a dif. dg. a snad ostudu nedělám :-)
Zkušenostma bych měla být asi na úrovni 3rd year rezidenta, ale motám se do specializace - takže skoro jako fellowship... občas mám pocit, že nevím ani já ani ti doktoři, co se mnou maj dělat.. taky "it depends". V případě, že mám pocit, že se o mě nikdo nestará, tak se snažim otravovat až do únosné míry :-) evidentně to tady tak chodí, ale občas to ve mě zanechává "rozpolcené" pocity.

Naše nová kamarádka

V sobotu po příjezdu jsme potkaly v atriu Favrotu bezradně vyhlížející kudrnatou slečnu. Tak jsme se slušně zeptaly, co hledá. Měla s sebou obrovský kufr a právě dorazila, ale nemohla v officu nikoho sehnat, samozřejmě, protože v officu nejsou ani přes týden v žádné friendly hodiny...natož v sobotu. Tak jsme společně došly k rozhodnutí, že jí asi opravdu nezbývá, než zavolat Security a nechat si otevřít pokoj od nich. Co se dělo dál jsme nevěděly, protože jsme vyrážely ven a nechaly jsme jí svému osudu.
V pondělí jsem se vracela z nemocnice a potkaly jsme se ve výtahu. Poznaly jsme se, a tak jsem se zeptala, jak se jí podařilo dostat do pokoje a jak dlouho čekala na Security. Říkala, že to bylo funny, protože museli nejdřív odněkud ty její klíče vyzvednout a pak teprve otevřít její pokoj. Ale že ok a že bydlí.
Dneska (středa) jsme jely s Minou z laundry room zpět do pokoje a koho nepotkáme ve výtahu. Tuhle samou kudrnatou holku. Ale tentokrat v pyžamu a bez bot!!!
Začly jsme se na sebe všechny tři smát. Nakonec jsme vystoupily u nás v patře a žádaly vysvětlení. Bez bot a v pyžamu jsme jí odchytly proto, že si zabouchla pokoj... Vypadá na 20 a je jí 37. :-) Marně se nás snažila v růžových ponožkách přesvědčit, že je děsně serious surgeon from Israel :-), je v MD Andersonu jako observer :-) Takže je ve stejné pozici jako my, nesmí nic dělat. Jen pozorovat.
Vrána k vráně sedá...

Podle nosa poznáš kosa...aneb polemika Evropanů, nad kterou Američanům hlava stála

Prostředí:
Řecká pseudohospoda - Byzantio, stolečky židličky kafíčko (americké), psedogyros, Mythos imported

Osoby a obsazení:
Češka s moravskou krví, Češka se slovenskými předky, Vietnamka s americkým snoubencem, americký snoubenec pracující v Boiengu, inženýr bosenského původu (už 13 let tady) a jeden americký Joe, který moc nemluvil

Nad americkou kávou a řeckým pivem vznikla evropská diskuze, proč se rozdělila Jugoslávie a proč Československo. Diskutovali samozřejmě evropani. Američani jen kroutili hlavou, jak může někdo řešit rozdíly na tak geograficky minimálním prostoru, jako je východní Evropa. (Snaha obhájit, že ČR je ve střední Evropě neprošla.) Prošly se všechny politicky rozdílné tendence, tlaky a historicky odlišné příslušnosti zúčastněných států... Kultura, náboženství, názorové hodnoty...nic bohužel nepřineslo uspokojivý výsledek. Proč jsme se vlastně se Slováky rozdělili, když i jazyk máme skoro stejný. V čem se prý tolik lišíme - a tady se to rozuzlilo - všechno záleží na nosech :-) Protože Slováci mají prostě jiné nosy :-)
To už Američani nezvládali diskuzi ani sledovat.
Celou diskuzi završil povzdech: Oh, foreigners!!!

Pro ornitology

Quiscalus mexicanus (vlhovec velkoocasý) - teda snad :-)

Americká akreditace

Chodím tady po nemocnici a říkám si, kde jsou ti američani, co nás přijedou kádrovat do Motola kvůli akreditaci a standardům...
Dneska jsme strávila den na Clinical pathology - půlku patra tvoří open space se spoustou malých krcálků - tu biochemie, tu cytologie, tu se barví slidy s cytospinem a v jednom takovém krcálku bydlí Cathy, tex (technician) přes Flow Cytometry. Má pro sebe asi tak 3 m2, na kterých má digestoř, centrifugu, FACSCalibur, počítač k FACSu, stoleček na paperwork s druhým počítačem a lednici na vzorky. To celé do tvaru U, takže se tam jen taktak otočí na podpadku - zase se ale moc nenaběhá. V tomhle malém prostoru má úplně všechno, vypadá to jako pěkně zaběhaná kuchyňka, až na to, že tam vaří ve zkumavkách.
Tahle paní neurčitého věku kolem 50tky rutinně měří jednoho pacoše za druhým, od HIV a posttransplant T-cell count přes leukémie až po lymfomy. Působí zmateným dojmem, což se potvrdilo, když si nenaznačila 2 zkumavky protilátkama, do kalibrační zkumavky nedala správný barevný kuličky a nakonec se chtěla vrhat na HIV+ krev bez rukavic... Mezitím neustále poletovaly papíry sem a tam...
Kdyby tohle viděl Buda :-)

Home patrioti (návštěva u Dr. Adama & family)

Je to oboustranné.
Já jsem český patriot a oni jsou už američtí patrioti. Až na to, že já to nikomu nevnucuju. Jsem ČEŠKA, jsem lokální pražský patriot a jsem na to hrdá. Jsem pyšná na svoji zemi, na to, jakou má historii, kulturu, přírodu, tradice, ale i na to, že jsme se dostali do centra Evropy (což tady ale nikdo nevidí..pořád jsme eastern europe). Mám to v sobě. Jsem tím prorostlá. A mám pocit, že si to musím tady obhájit...
Nesnáším ten nátlak, kdy cokoliv člověk řekne, že se děje v Čechách, je porovnáno s USA a rovnou odsouzeno.
Vše americké je nejlepší. I to, že na některé věci nemáte právo, že jste v některých věcech otrok. Ale aspoň je to v Americe, v zemi svobody... :-) Podáno takto, tak je mi z toho špatně.
Je to zvláštní, ale setkání s Dr. Adamem, což je emigrant z roku 68, nyní někde kolem osmdesátky, mě utvrzuje v pocitu, že chci zůstat doma, nebo aspoň v Evropě.
Celý večer probíhal v duchu srovnávání - předchozích účastníků - od nesmělých a neprůbojných osob z dob počátků, přes něco mezi až po současnost, kdy prý sem jezdí osoby až příliš sebevědomé, aniž by jim to prý příslušelo... jsem zvědavá, kam se zařadíme my dvě.
Minulí účastníci popsali rodinu Dr. Adama jako zatrpklou familii, která všechny i pomoci svých dvou uštěkaných čoklů přesvědčí, že vše americké je nej. Psi se nás naštěstí nepokusili sežrat. Vše americké samozřejmě je nej. :-) Ale pokusily jsme se o obhajobu...